Vítejte na stránkách věnovaných puze a jedině Elizabeth Reaser




Esmé-jednorázovka

20. července 2009 v 19:07 | Barushka |  Fan fiction
ESMÉ

Žila jsem v 19. století. Bylo mi tehdy 18 let.
Můj otec byl nabručený workoholik a matka skákala, jak on pískal a můj o tři roky starší bratr byl na studiích, daleko od domova.
Jako člen-v našem městě-vážené rodiny jsem se musela chovat vzorně a dělat přesný opak toho, co mě bavilo. Měla jsem spíš chlapecké zájmy, takže jsem domácí práce nenáviděla.
Moje matka byla posedlá hledáním mého budoucího muže. Pořád mi někoho dohazovala a využila každé situace, abych se s někým seznámila.
Dost jsem se tomu vzpírala. Lezla jsem po stromech a mým vzorem nebya žádná známá zpěvačka, ale bratr.


Zrovna jsme na zahradě měli jednu třešeň. Měla vysoký kmen, takže jsem na ní musela vylézt po žebříku, ale po větvích už to šlo samo.
Ale jednou mi podklouzla noha. Než mi všechno došlo, než jsem se stačila něčeho chytit, ležela jsem na zemi.
Slyšela jsem jak matka zděšeně vykřikla. Nemohla jsem se nadechnout. Najednou se se mnou zatočil svět a upadla jsem do temnoty. Z dálky jsem slyšela její zoufalý hlas ,,Je ti něco? Esmé-''...
A už jsem zase neslšela nic....,,Esmé, řekni mi něco.......Až s o tomhle dozví otec...''
,,Dobrý, mami'' vykoktala jsem ze sebe.
Matka mě zvedla ze země. Projela mnou ostrá bolest. Zakňučela jsem.
Probrala jsem se až v posteli. Sundavala ze mě špinavé oblečení a omývala mě. Jakoby doktorovi záleželo na tom, jak vypadám. Upravila mi vlasy a čistě mě oblékla.

Asi po půl hodině se ozvalo zaklepání. Po chvíli do pokoje vešla matka s doktorem za zády.
Když jsem ho uviděla málem mi vypadly oči z důlku. Překvapením jsem vydechla. Byl vysoký, štíhlý, vlasy měl blonďtaté, sčesané dozádu. A měl tak příjemný a hřejivý pohled.
,,Ahoj, já jsem doktor Cullen, ty jsi Esmé, viď?''
Uplně mě vytrhl z myšlenek.
,,Dobrý den, pane doktore.''
Viděla jsem, jak se matka nenápadně vytratila. Přímo se tetelila štěstím při představě mladý krásný doktor a její dcera. Každá matka by chtěla pro sou deru to nejlepší. Ale někdy to opravdu přeháněla.
,,Takže ty jsi spadla ze stromu?'' Cítila jsem jak se mi do obličeje hrne krev a nezmohla jsem se ani na slovo.
,,Tak mi pověz co tě bolí''
,,No hlavně noha a žebra.''
Přistoupil ke mně blíž a chytil mě za zápěstí. Měl strašně studené ruce. Jeho dotyk mě uplně zelektrizoval. Moje srdce zrychlilo. Viděla jsem jakse soustředí. na počítaní tepů. Tím, že mi srdce bilo jako o závod jsem mu asi nic neusnadnila.
Přešel k mojí noze. Uchopil mě za kotník a pomalu mi stáhl botu.
Čekala jsem, že to bude bolet a tak jsem instinktivně zavřela oči. Ale tu botu mi sundal s takovou lehkostí že jsem cítila jenom, jak mi bota sklouzla z nohy.
Prohmatával mi lýtko. Nebylo to příjemné, ale jeho chladná kůže měla něco do sebe.
,,Je to zlomené. Naštěstí jen na jednom místě. Budu ti muset tu nohu narovnat. To bude dost bolet, ale slibuju ti, že to bude rychlé''
Zatnula jsem ruce v pěst. Zavřela jsem oči a čekala na tu bolest. Sevřela jsem čelist, aby mi z úst nemohla uniknout jediná hláska.
Uchopil mojí nohu do rukou a pak mi jediným krátkým škubnutím nohu narovnal. Bolelo to jako by mi do ní někdo zabodl nůž. Taková ostrá a pichlavá bolest. Ale nedala jsem to na sobě znát. Nechtěla jsem, aby si o mě myslel, že nic nevydržím. A navíc to bylo rychlé- jak sliboval.
,,Tak a je to. Teď to to dám do dlahy.''

Potom ke mně přistoupil čelem.
,,Žebra?''
Natáhl se k mé halence a na maličkou chvilku zaváhal. Potom mi povytáhl tričko těsně pod prsa a prohmatával mi břicho a žebra.
Byl tak jemný, a jeho chladné ruce byly tak příjemné. Úplně jsem zapoměla, jak se dýchá. Najednou mi bylo hrozné horko. Srdce mi málem rozdrásalo hruď a vyletělo ven. Toho si nemohl nevšimnout, ale nijak na to nereagoval. Bylo mi trapně, ale nedokázala jsem se ovládat.
Najednou mě vytrhla bolest na pravé straně hrudníku.
,,Zlomila sis dvě žebra. Bohužel, ta ti nemůž nijak zpevnit, budeš muset zůstat v posteli několik týdnů.''
Stáhl mi halenku a vstal. Dal mi nějaký sirup, po kterém prý za chvíli usnu.
Rozloučil se se mnou a slíbil, že se za mnou zítra přijde podívat.
Netrvalo dlouho, a opravdu jsem usnula.

Vzbudila jsem se až druhý de dopoledne. Doktor seděl vedle mojí postele. Musela jsem vypadat hrozně.
Zůstal u nás docela dlouho. Celou dobu jsme si povídali. Byl vtipný. Vyprávěl mi, že má mladšího bratra Edwarda, o kterého se stará od doby, co mu umřeli rodiče. Ale jinak se spíš vyptával on na mě.

Chodil za mnou každý den. Aspoň na skok, když musel být v práci celý den. Cítila jsem se jako v sedmém nebi, a když trávíš čas s někým, kdo vypadá jako anděl, tak snadno uvěříš, že jsi opravdu v nebi.
Takhle to šlo tři týdny. Už se mnou chodil na krátké procházky a nemusela jsem být pořád v posteli. Náš vztah už byl víc než jen přátelský.

Jednou jsem na Carlisla-jak se mi představil-čekala dole. Nemohla jsem se dočkat. Když se konečně ozvalo zaklepání, vyběhla jsem a otevřela dveře. Když jsem ale zjistila, že za mnou dnes nepříšel Carlisle, ale doktor Morisson, dobrá nálada mě přešla. Něco se mu muselo stát. Ještě nikdy Nevynechal jedinou návštěvu.
Matka byla pohotová.
,,Kde je doktor Cullen?''
,,Doktor Cullen dnes ráno odjel do Evropy. Dostal nabídku v nějaké velké nemocnici. Prý tam o něj hodně stáli.''

Pomalu jsem došla do pokoje a zhroutila se na postel.
Jak mi to mohl udělat. Nechal mě tady. Samotnou.
Z očí se mi nezastavitelně valily slzy. Byla jsem zlomená a prázdná.
Zjevně netušil, co způsobí, když odjede.

Zlomeniny se hojily rychle. Zato rány pomalu.
Můj život ztratil smysl.


Nějaký čas jsem dál žila s rodiči. V mém životě se objevovalo hodně mužů. Ale já neviděla jejich obličeje. Byli jako postavy bez tváří.Moje matka se ale nevzdávala. Příliš se nezajímala o to, co cítím já.

Když uplynulo několik týdnů od doby, co se Carlisle a jeho Bratr odstěhovali, přistěhoval se do města nějaký muž se svými rodiči.
Matka, coby místní ,,rozhlas'' mi o něm pokaždé básnila. Protože jeho rodiče byli její vrstevníci nepromarnila šanci se seznámit.
A já pak doma musela poslouchat ty básničky o něm.
Prý byl v mém věku. Neco okolo dvaceti. Nedávno dostudoval medicínu. Je prý úžasně chytrý....

Jmenoval se Paul Martin, jak se později ukázalo. Během týdne nastupil na Carlislovo místo. Ale i kdyby se snažil, nemohl být ani zdaleka tak dobrý.

O několik dní později ho matka pozvala k nám domů na večeři.
Okamžitě jsem věděla, co za tím vězí.Ale na všechno už bylo pozdě, protože já milovala Carlisla.I když jsem si o něm mohla nechat ledatak zdát, pořád jsem tajně doufala, že se jednou shledáme. Řekla bych mu, co všechno k němu cítím a už bych ho nikdy nepustila.
Dlužil mi tolik proplakaných nocí.

Paula jsme čekali na osmou.
Matka mě donutila obléct si sváteční šaty a vlasy mi zapletla do složitého drdolu. Nehádala jsem se s ní. Nemělo by to ani cenu.
Byla jsem s tím smířená. Nic pro mě neznamenal. Snad jen to, že ž teď jsem ho nenáviděla.

Když zaklepal na dveře, otec se rozeběhl otevřít a ještě za pochodu hrozil,,Chovej se slušně!"
Netrpělivě jsem seděla na židli a čekala až ten zázrak vejde do dveří. A když vešel , udělalo se mi zle.
Nedokázala jsem potlačit srovnávání. Celkově vypadal docela vyšinutě. Byl tlustý. Vlasy měl černé, ulízlé na dvě strany a plné rty. K černým vlasům mu kontrastovaly modré oči.
Nebyl vyloženě ošklivý, ale když se v mém životě objevil Carlisle úplně mi rozhodil měřítko.

Celou dobu mluvil pořád jenom o sobě. Zřejmě mu nebylo trapné se hodně chválit.
Rodiče horlivě přikyvovali a když se to hodilo doplňovali ho vhodnými poznámkami.
Snažila jsem se moc nevnímat o čem se baví ale matka mi to tak nějak znemožňovala. Pořád mě zatahovala do rozhovoru a na něco se vyptávala.
,,Tak co si o tom myslíš?"
,,O čem?" Neobtěžovala jsem se vzhlédnout od prázdného talíře.
,,No o Paulovi?" Její odpověď se nakonec změnila v otázku, jak znejistěla.
,,Trocha skromnosti by jedině prospěla." řekla jsem uraženě. Už jsem se nemohla dočkat až odejde.
Neodpověděla. Jenom sklopila oči. Asi přemýšlela, jak by zachránila situaci.
,,Esmé by ti mohla ukázat pokoj,viď Esmé?"
Zhnuseně jsem zvedla jedno obočí. ,,Ne, nemohla."
Rychle jsem vyběhla schody do pokoje a hlasitě jsem za sebou zabouchla dveře.Svaila jsem se na postel a rozplakala jsem se.
Asi po půl hodině za mnou přišla matka. Nezdála se naštvaná. Sedla si vedle mně na postel a hladila mě po vlasech.
,,Pořád myslíš na doktora Cullena, viď?"
Moje zavzlykání pochopila jako souhlas.
,,Paul by si tě klidně vzal. On by počkal. Přece se nemůžeš pořád trápit. On už se nevrátí."To byla rána podpás. Vidí, jak se tu trápím a za zády mi domlouvá svatbu s úplně cizím člověkem.

Po týdnu mě Paul-bohužel-opravdu přišel požádat o ruku.Měl na sobě černý oblek a jasně dával najevo, že o peníze rozhodně nemá nouzi-což těšilo mé rodiče-podle mě ale nešlo o to, co má člověk navrh, ale uvnitř.
V jedné ruce držel kytku a v druhé krabičku.
Nechtěla jsem ani pomyslet, co je uvnitř.

Nakonec, abych oddálila svatbu, jsem si prosadila studium na vysoké škole. Táta vyváděl jako malé dítě. Ale Paulovi se ten nápad kupodivu zamlouval. Asi si myslel, že by z toho nakonec mohlo být něco víc. Ale já žádnou svatbu neplánovala- ne s ním.

A tak jsem se nakonec přihlásila na vysokou školu v Edmontonu v Kanadě. Okolí bylo nádherné a příroda nepoškozená. Nedaleko bylo jezero s útesy.
Ráda jsem sm chodívala. Pozorovala jsem jak vítr bičuje hladinu a voda naráží na ostré, do výšky vyčuhujíc kameny a stěny útesů.

Čtyři roky na tomhle místě uplynuly jako voda a já si nemohla vzpomenout na jediný den, kdy bych nemyslela na Carlisla.
Jediný problém byl, že se pomalu začal vytrácet z mého vědomí. Už jsem si ani nedokázala vybavit přesný tón barvy jeho vlasů nebo očí. Úplně jsem zapomněla, jak krásně zní jeho hlas. Neměla jsem ani žádnou představu, která by mě držela nad tím dnem, ke kterému jsem pořád rychleji klesala. Jakoby už neexistoval. Neměla jsem nic, co by to dokazovalo, že to není výplod fantazie.
A proto jsem teď stála tady. Na samé hraně útesu.
Rozpažila jsem ruce jako pták a přenesla váhu dopředu.
Byl to nádherný a osvobozující pocit. Vzduch kolem mně svištěl a já padala dolů neuvěřitelnou rychlostí.
Dopadla jsem na hladinu a zajela do ní špendlík.
Najednou jsem do něčeho prudce narazila. Jakoby mnou projelo tisíc blesků. Z úst se mi vydraly bublinky a zděšeně jsem vykulila oči. Něco ve mně zakřupalo. Nejdřív to hrozně bolelo, ale pak jsem necítila nic. To mě ještě víc zneklidnilo. Nemohla jsem se pohnout. Od krkudolů jsem vůbec nic necítila a nemohla jsem hnout ani brvou.
Když mě proud vynesl na hladinu zhluboka jsem se nadechla, ale oči jsem neotevřela. Neměla jsem sílu ani chuť.
Ledová voda se mi drala do uší i do nosu a já začala strácet vědomí. Všechno už jsem vnímala z velké dálky. Byla jsem jen divák, co se v divadle dívá z balkónu na jeviště. Co dívá-je slepý-jedin, co mu slouží je sluch.
,,Myslíte, že je mrtvá?"
Z dálky se ozývali nějaké hlasy.
,,Vezmeme ji do nemocnice a uvidíme...Pane bože, další sebevrah..."
Několik rukou mě uchopilo a položilo na dno lodě.
Celou cestu nemluvili o ničem podstatném. Jenom o rybách.

Když mě odnesli do nemocnice a nikde nemohli sehnat doktora, začali hlaasitě volat.
,,Je tu někde doktor? Máme tu raněnou!"
Někdo vyběhl ze dveří.
,,Esmé?" Zlomil se ten hlas. Ten hlas který bych se žádným nezaměnila. Ten, který se ani zaměnit nedal. Ten naprosto dokonalý hlas. Důkaz, že jsem nezapomněla radovala jsem se.
Chtěla jsem otevřít oči, něco mu odpovědět, ale nešlo to. Zmocňovala se mně panika. Ctěla jsem křičet: Miluju tě, proč jsi mě opustil? Musíš si mě vzít.... Ale moje tělo mě neposlechlo. Jakoby anie nebylo moje.
,,Našli jsem ji v jezeře. Skočila z útesu."
Něco se mnou dělal, ale já nepoznala,co. Když vtom se vedle něj objevil další doktor. Chvíli bylo ticho a potom prohlásil ,,Je mrtvá, můžete ji rovnou odnést do márnice"
,,Do márnice? Nemůžeme ještě něco udělat? Myslím, že má ještě šanci..." Ten zoufalý hlas přímo prosil. Musel tušit, že sem při vědomí.
,,Moc si nevyskakujte Cullene. Že máte doporučení, neznamená, že máte víc zkušeností než já.
Něco jsem snad řekl, ne?. Prostě je po ní a vy se laskavě vraťte ke své práci."
,,Já ji tedy odnesu."

Odnesl mě a slíbil, že se pro mě vrátí.
A opravdu.
Vzal mě do náruče a vyšel ven. To jsem poznaa okamžitě. Vzduch se výrazně ochladil.
Potom jsme hrozně rychle letěli. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by takhle rychle běžel. Vzduch okolo nás svištěl takovou rychlostí, že jsme museli letět.
Potom zpomalil a vešel do nějaké místnosti.
Edwarde, přines nějaké deky."
Najednou se mi něco zapíchlo do krku. Chtěla jsem se tomu bránit, křičet ať toho nechá. ALe moje tělo mě opět zradilo. Ale co bylo horší Carlisle mě zradil. Vždycky jsem si myslela, že se mnou má dobré úmysly. A teď, teď mi něco ostrého zapíchl do krku.
Ale pak jsem ochutila něco mnohem horšího. Něco mi začalo sžírat krk. Zevnitř. Jako bych vypila kyselinu. Ale tak sud kyseliny.
,,Promiň Esmé. Zkazil jsem ti život. Vím, že mě budeš proklínat."
Co to říkal? Jak mi mohl zkazit život? Vždyť je to nejlepší, c mě v životě mohlo potkat. A tahle nesnesitelná bolest se určitě později nějak vysvětlí-jestli vůbec přežiju...
,,Až bude po všem, klidně ti zmizím ze života.
NÉ. Chtěla jsem zakřičet. Místo toho jsem ale zakvílela. Ta kyselina mi začala leptat hlavu a mozek a vracela mi cit.
Co se to se mnou děje? Co se stalo? Kdybych se mohla hýbat, házela bych sebou, kopala. Copak už jsem si nevytrpěla dost? Roky bezesných proplakaných nocí? Je to snad málo, za pár šťastných týdnů?
,,Edwarde, slyší mě? Na co myslí?"
,,Slyší. Má v hlavě zmatek. Neví jestli to s ní myslíč dobře nebo špatně. A taky nechápe, co se to s ní děje."
,,Ach Esmé. Jak tě mohlo napadnout, že bych to s tebou myslel špatně? Když jsi skočila z toho útesu, zlomila sis páteř. Nejsem za koho jsi mě měla...Edwarde, mám jí o nás říct?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama